středa 29. října 2014

Cesta k osvobození

Před pár lety na Nový rok jsem měla zlomené srdce. Tak hrozně, že jsem si myslela, že už to ani horší být nemůže. Zatímco jsem seděla doma a prolévala litry slz (litry alkoholu jsem prolila až o měsíc později při nahrávání demo snímku, do kterého jsem část všech těch pocitů nalila a uzavřela) dorazila záchranná četa v podobě mojí kamarádky Anči. Přinesla s sebou trochu jídla a knížku britské publicistky Caitlin Moran "Jak být ženou". Nejedná se o žádnou další pitomou self-help příručku jak by se podle názvu i podle ne zrovna povedeného provedení mohlo zdát, ale o nejvtipnější, nejcitlivější a zároveň nejpřesnější pojednání o ženství, feminismu i tom, co to obnáší být ženou, jaké jsem kdy četla. Začala jsem číst a přes veškeré zoufalství jsem se musela chechtat nahlas. U kapitoly, která popisuje ženský způsob zamilovávání se (imaginární zpackané rande v Paříži) už jsme obě ležely smíchy pod stolem s úlevným pocitem, že se tohle konečně někdo odvážil napsat na papír.
Kromě toho, že se mi rozsvítilo ohledně nerealizovatelnosti vztahů, odehrávajících se nejméně z poloviny v mojí hlavě, naučila jsem se jedno důležité pravidlo.
Caitlin Moran ho uvádí jako rychlý způsob odhalení mizogynie. A já si konečně uvědomila kolik času jsem od nástupu puberty ztratila s totálními ptákovinami, které se ode mne, jako od holky, očekávaly.

"Dělají to muži? Dělá tohle mužům taky starosti? Musí s tím muži ztrácet čas? Musí sakra muži psát knihy o takových otravných, zaostalých, nesmyslných blbostech? Byl by James Bond kvůli tomuhle nejistý?" Odpověď téměř vždycky zní: "Ne. Klukům se obvykle neříká, že se musí chovat tak či onak. Prostě si nějak poradí.""

Tyhle moudré věty najdou uplatnění v mnoha vážnějších situacích než je dnešní pojednání o zkrášlování ale v tu chvíli ve mně rezonovaly takhle: "Budu muset přestat se svou "guilty pleasure" - se čtením ženských časopisů", pomyslela jsem si smutně. Některé z nich, jako třeba Cosmopolitan, se tváří, že podporují nezávislé silné ženy. Pravda je. že občas o nějaké napíšou, ale k tomu přilepí notnou dávku stereotypních nesmyslných přikázání.

1)"Noste podpatky, budete v nich vypadat svůdně. Úspěšné ženy nosí podpatky. Musíte se naučit v nich chodit." Každý ať  samozřejmě nosí co se mu líbí. Ale pravda je, že já osobně nevidím nic pozitivního na věci, která ničí nohy, způsobí že nemůžete doběhnout ujíždějící tramvaj ani utéct úchylákovi při nočním návratu domů a způsobí, že večírek protrpíte v bolestech. Představa, že by si James Bond dobrovolně na sebe vzal něco tak nepraktického a nesmyslného je zhola absurdní.

2) "Musíte mít upravené ruce a nehty. Ruce jsou vizitkou člověka. Každý týden nové tipy na nehty." Víte kolik času žere lakování nehtů? Já se na to naštěstí vybodla už před těmi dvěma lety. Na Erasmu ve Vídni jsem ale měla spolubydlící, která mi tenhle neblahý fakt připomněla. Pro pořádek, lak na nehtech vydrží neoprýskaný maximálně dva dny, ať reklamy slibují co chtějí. Pak máte dvě možnosti. Kašlat na to a chodit dál s oprýskanými nehty (čímž ale popřete původní záměr, reprezentovat upravenýma rukama) nebo vzít odlakovač a nehty očistit a znovu nalakovat. To vyžaduje schopnost nečinného sezení a vyčkávání dokud lak nezaschne, na kterém ztroskotala většina mých pokusů o "krásné nehty". Odlakování a nalakování zabere nejméně 20 minut. Jednou za dva dny to vydá na 60 hodin ročně (víc než dva dny ročně strávené v toxických výparech?!) Paulina si lakovala nehty každý druhý den. Nejenže pokaždé zamořila náš skromný pokojíček na koleji acetonovým smradem, ale strávila tím znepokojivě velké množství času, který jsme spolu ve Vídni prožily.

3) Všechny ty další naprosto nesmyslné tipy "pro krásu", které nám ženám zabírají absurdní množství času. Nenechte se zmást, vůbec nechci tvrdit, že by se ženy neměly upravovat. Ani v nejmenším nebrojím proti základním hygienickým návykům. Jenom si myslím, že by vážně neměl být tak absurdně obrovský nepoměr mezi tím, k jakým všem zkrášlovacím metodám jsou výchovou vedeny dospívající holky ve srovnání s kluky. Kdyby mi někdo tuhle knížku dal o deset let dřív, možná bych už dávno hrála jako náš kytarista Dan a netrápila se tím, že neumím chodit na podpatcích, nevydržím čekat než mi uschne lak na nehtech, vytrhat si obočí a depilovat různé části těla, že bych měla něco dělat se svou celulitidou (především napřed zjistit co to je), najít "svůj" parfém, umět zacházet s nejméně dvaceti druhy kosmetických prostředků a nevynikám ve schopnosti "namalovat si obličej na ksicht", jak tuto disciplínu některé mé kamarádky sarkasticky nazývají a dokud všechny tyto bojové úkoly nezvládnu, nejsem pravou ženou.
Nelze říct, že by tohle všechno byly nějaké zcela nové výmysly současné společnosti. "Pro krásu se musí trpět.", říkávala už moje skoro stoletá prababička a já si myslela, že tomu tak opravdu je. Z dnešního pohledu se mi utrpení pro zcela subjektivní nezměřitelnou hodnotu, jakou krása nepochybně je, jeví jako pěkně pošetilý nápad.

Ten rok jsem se rozhodla skoncovat i s barvením vlasů. Ne, že by se mi moje tehdejší havraní vlasy nelíbily. Někteří "podporující" kamarádi mi dokonce řekli, že jsem s nimi "vypadala daleko líp" než se svými opravdickými nazrzlými. Že "už teď nebudu mít zdaleka tak výrazné oči a jak chci teda být front(wo)mankou, když na mně není nic moc výrazného". Chvíli jsem pochybovala, ale časová úspora toho rozhodnutí byla obrovská. Vlasy mi rostou dost rychle, takže uchování havraní hřívy obnášelo cca hodinovou úpravu každých 14 dní (26 hodin ročně!). Vyhnáním těchto dvou časožroutů jsem získala tři a půl dne ročně. Celé tři a půl dne, které můžu spokojeně použít ke spaní, psaní písniček, psaní seminárek, běhání po lese nebo ježdění na kole. Konečně mi taky došlo, že jestli mě někdo má mít rád, havraní vlasy ani rudé nehty femme fatale v tom nebudou hrát zas tak zásadní roli.



Žádné komentáře:

Okomentovat