sobota 25. října 2014

Hledám

Bude to hodně holčičí čtení - nebo psaní? Každopádně hodlám prezentovat své přízemní starosti o budoucnost vesmíru i o tom co si zítra vzít na sebe. Velký podíl na tom má taky to, že od té doby co nefungují Blind Hunt, moje kapela, nemám kam zavařovat, konzervovat a ukládat do poličky svoje myšlenky, záchvaty paniky, nápady a "překvapivá" zjištění o tom, jak to v životě funguje.

Ještě před časem jsem si myslela, že když budu v životě dělat všechno "správně", dostaví se konečně pocit věčné rovnováhy, duševní i tělesné a všechno bude "v pořádku". Vždycky když jednou za půl roku zkroušeně sedím v křesle zubní hygieničky, přísahám si, že odteď budu už fakt každý den používat mezizubní kartáček (rozhodnutí padá záhy, když ráno za tmy vstávám po jednoznačně nedostatečném počtu hodin spánku abych byla včas v práci). Moje životní strategie je, dělat všechno na 100%. Že úspěch se staví postupně a je potřeba být trpělivý a tvrdě makat. Moje zubní hygienistka mě zná odmala, takže se vůbec nezdráhá mě, dospělou ženskou, sprdnout jako mrně. To je totiž přesně to, čím tady, v zeleně vymalované ordinaci, jsem. Tak jako, když jsem sem vešla poprvé, dvanáctiletou holkou s nejasnou představou, že to co vyznává majoritní kultura, prozatím zosobněná v podobě mých spolužáků, není pro mne. S doma umotanými dredy, které moje maminka nemohla vystát a záhy mne donutila je odstranit, s indickou tkanou taškou, které se nedávno vrátily do módy s příchodem hipsterství (koupenou ve vše za 39,-, tzn. 4 týdny šetření z kapesného pět korun na týden), ve vytahané mikině, kterou se snažím zakrýt nově pučící znaky ženství (odmítám jí totiž odevzdat mámě k vyprání, mám totiž jenom jednu) se vůbec nemám ráda. Ještě nevím, že existuje punk, který mne už za rok přijme do rodiny vyděděnců a dovolí mi vzít pod kontrolu kdo vlastně jsem. Zatím znám jenom The Pogues, které jsem našla v tátově monstrózní sbírce kazet folkových interpretů a mlhavé tušení že tvrdší hudba bude dobrý prostředek k vyjádření vzteku, strachu a totální zmatenosti, která mne ovládá.
Studuju dějiny dvacátého století abych pochopila, co je to vlastně za svět, do kterého jsem byla vržena. Jenže záhy docházím k tomu, že jediné rozumné východisko s tím, jaké informace teď tíží mojí dospívající hlavu, je vstoupit do politiky a aktivně něco měnit nebo se odstěhovat mimo civilizaci a pokusit se žít naprosto odděleně od toho všeho. Další položka na seznamu toho "co bych měla", tedy kromě toho mezizubního kartáčku.
Čtu o tom, jak předem zpracované potraviny obsahují kila cukru a návykových látek, že plastové lahve na vodu jsou jedovaté, že tampony a vložky jsou jedovaté. (Měla bych nakupovat jen z ověřených zdrojů, nespoléhat na certifikát bio a nejlépe si všechno sama vypěstovat.) Že 90% oblečení, které si můžu koupit (hurá můžu si ho koupit - už mám nějaké svoje peníze, pracuju, jsem nezávislá) je vyrobeno v nelidských podmínkách, zotročenými lidmi a někdy i dětmi a ještě ke všemu taky obsahuje mraky toxických látek, takže bych si ho neměla kupovat (a sakra).
Miluju hory a skály a abych po nich mohla spokojeně lézt a nacházet vnitřní svobodu, měla bych trochu víc běhat pro fyzičku, měla bych cvičit. Hlídat si přísun výživných látek, protože už od roku 2000 nechci jíst maso.
A pak je tu pracovní a studijní sféra: měla bych odevzdávat všechno v termínu a mělo by to být dokonalé. Vnitřní hlídač, který mi neustále říká, že veškerá práce, kterou odvedu by měla být dokonalá.
Píšu diplomku a prosedím mraky času u počítače, takže mě zastihly pekelné bolesti hlavy a zad. Vím, že bych měla častěji cvičit a protahovat se.
Chtěla bych vídat všechny kamarády, chtěla bych pomoct všem dobrým lidem kterým pomoct můžu. Měla bych meditovat abych při té zátěži dokázala být klidná a milá na svoje blízké.
Měla bych o sebe pečovat, abych byla krásná. Měla bych třídit odpad nebo ještě lépe ho co nejmíň produkovat a rovnou sama recyklovat. Měla bych se starat o své blízké a zařídit aby byli v pořádku.
Chci umět všechno - malovat, zpívat, tančit, psát, lézt, mluvit před lidmi, učit, mluvit v rádiu, pracovat s grafickými programy, stříhat zvuk, video, točit, fotit, vařit, starat se o rostliny. Studovala jsem informační vědu, abych dokázala shromáždit všechny ty znepokojivé informace o světě. Následně jsem se pustila do studia orální historie, abych prostřednictvím příběhů lidí porozuměla dějinám i životu, jenže teď vím, že bych potřebovala vystudovat taky psychologii, abych svým vypravěčům porozuměla opravdu pořádně.
Moje největší životní selhání je, že se nejsem schopná naučit hrát na kytaru. Kdybych se to dokázala naučit, nemusela bych psát tenhle blog, ale mohla bych svoje myšlenky pěkně zakódovat do písniček, bez toho abych veřejně odhalila spoustu svých trapných přešlapů a osobních informací. Mohla bych se u toho tvářit mysticky a tvrdit, že je to umění.  Jenže to neumím. Zkoušela jsem tu už třikrát. Fakt. Poprvé ve dvanácti se zpěvníkem "Kytara k táboráku", podruhé v patnácti, kdy jsem nakonec kytaru vyměnila raději za basu, protože má aspoň o dvě struny míň, jenže ani na ní pořádně neumím, Naposledy před pár lety, jenže jsem v té době byla zrovna manažerkou projektu, začínala jsem zároveň pracovat jako reportérka, učila seminář o sociálních sítích a přitom studovala normální denní studium. Nevyšlo to. Překvapivě.
A výsledek toho všeho?
Neustálý pocit viny, že neděláte to co máte. Nejlepší cesta jak se rychle a účinně zhroutit. Přesvědčení, že problém je jenom ve vašem flákačství. Když byste si přece správně čistili zuby, cvičili, meditovali, pečovali o sebe, pracovali na sto procent a stoupali vzhůru vstříc hvězdné kariéře, všechno by bylo dokonalé. Tak jak to, že tu teď sedím ve starém babiččině svetru, už zase mě bolí záda a místo psaní diplomky házím tuhle motanici myšlenek na svět jako když kočka vyplivne zámotek chlupů. Potřebuju je prostě dostat ven. Překáží mi v myšlení.

Některé informace, které se mi podařilo shromáždit, ale nejsou k zahození. Pořád věřím, že existuje správná cesta, kudy prokličkovat aniž by člověk zrazoval svá přesvědčení nebo zavíral oči před dopadem svého jednání. Časem jsem přišla na to, které nesmyslné požadavky na sebe je možné osekat. V některých oblastech pořád hledám. A o tom budu psát.

Žádné komentáře:

Okomentovat