čtvrtek 13. listopadu 2014

Přála bych si inteligentní časopis pro ženy

Přeju si ho už od raných pubertálních let. Naše maminka nebyla v otázkách dospívání a sexuality zrovna sdílná. V její generaci nebylo zvykem se o takových věcech bavit a tak nám jednoduše dala nějakou knížku s názvem jako "Stáváš se ženou", podle které se zdálo, že stát se ženou spočívá hlavně v tom, že začneš menstruovat a vložky bys neměla vyhazovat do záchodu, přesně jak to zpívají Čokovoko v jedné ze svých hitovek. Jak se dělají děti jsem měla mlhavé tušení z knížky "Co ještě nevím", kterou mi věnoval někdo z příbuzných už v dávném dětství. Mnohem větší dojem na mne ale udělala kapitola o tom, jak průkopničtí lékaři nemohli legálně využívat pitvy k výuce na lékařských školách a tak museli se studenti za úplňku krást mrtvoly na hřbitově, aby se na nich naučili operovat. Kapitolu doplňoval děsivý, napůl abstraktní obrázek zahalené postavy, která přenáší mrtvolu přes hřbitovní zeď. Obrázek mě natolik děsil, že jsem se rozhodla knihu raději už znovu neotvírat a vzdělávání v tom "Co ještě nevím" odložit na později.
O časopisech typu Bravo, které nás začaly kolem dvanáctého roku zajímat táta prohlásil, že degradují ženu na úroveň středověku, jako by neměla jinou náplň života, než vymýšlet jak se zalíbit mužům. Časopisy tohohle typu jsme měly se ségrou doma zakázané a když táta na nějaký narazil, hned ho vyhodil do tříděného odpadu (ekologické smýšlení naší rodiny v tomhle skýtalo značnou výhodu, protože vytáhnout vyhozený časopis ze sběru není zdaleka tak nechutné, jak kdyby už byl zaházený slupkami od brambor nebo jiným kuchyňským odpadem). Měl samozřejmě pravdu, jenže když je vám dvanáct a nikdo vám sakra nechce vysvětlit jak to funguje, musíte si poradit, jak umíte. Čtení dívčích časopisů se tak stalo dobrodružnou misí, bylo potřeba se za nimi vypravit
a)na návštěvu ke kamarádce, jejíž rodiče jsou benevolentnější
b)do dnes už neexistující městské knihovny na Letné, pokud jste byly ochotné skousnout káravé obličeje knihovnic, které odhalily, že si nejdete pro žádnou kvalitní literaturu
 c)časopis si koupit a pečlivě uschovat, případně mít při čtení připravenou rychlou kamufláž v podobě učebnice podobného formátu.

I dnes má pro mě čtení ženských časopisů svoje zvláštní dobrodružné kouzlo. Pokud ale nečteme z recese nejstrašnější škvár, ale snažíme se v nich najít i články, které lze brát vážně, většinou spláčeme nad výdělkem.
Pokud vím, nic takového dosud neexistuje (a tajně si přeju, aby se objevil investor, který si přečte můj blog, okamžitě se rozhodne mne podpořit a učiní mě šéfredaktorkou takového magazínu).
Přála bych si časopis, který by byl odpočinkový, takový který si ráda přečtu ve vaně a který mi po náročném dni ještě dodá sílu a životní optimismus. Který by, stejně jako ty existující, radil s typicky ženskými záležitostmi ať už se týkají zdraví, vztahů nebo vnitřní rovnováhy. Přála bych si časopis, který by dával prostor inspirativním ženám, které dělají něco opravdu zajímavého, ale v zápětí nepřilepil řadu svazujících rad a přikázání, o tom jaké další produkty si musíme nutně zakoupit aby obstály v moderním světě a které je budou nutně zdržovat v konání velkých činů i vysávat jejich peněženky.
Přála bych si časopis s nadhledem. Zdroj informací o tom jak se v konzumním světě vyhnout jedovatým potravinám, jak za sebou nechat co nejmenší ekologickou stopu. Jak se vyhnout nákupům chemických prostředků v drogerii a vystačit si s přírodními materiály, které uměly používat naše babičky. Přála bych si časopis, ve kterém budou ženské muzikantky, holky, které lezou po horách, jezdí divokou vodu, surfujou, jezdí na kole, cvičí jógu, podnikají, programují, věnují se vědě, malují, sochají, točí filmy, cestují po světě, hrají divadlo, vychovávají děti, rozhodly se nemít děti, dokázaly najít vnitřní sílu v těžké životní situaci, skejtují, šijí šaty, píšou knihy, jsou na ulici a mnoho dalšího. Přála bych si časopis, ve kterém by nebyly zobrazované jenom mladé či plastickou chirurgií dobře udržované ženy (jako bychom v určitém věky už měly přestat hyzdit veřejný prostor svým zjevem). Přála bych si časopis, který by se nebál přiznat, že je totální ztráta času, snažit se vybádat, "co muži chtějí", protože jsou to překvapivě taky lidé a mají rozmanitá přání a představy, stejně jako my ženy.
Jednou ho třeba založím.

Holky holkám...z babského longboardového výletu po Dánsku.

Žádné komentáře:

Okomentovat