neděle 22. února 2015

O oblékání do práce

Jednou jsem byla v rámci nějaké práce pro Český rozhlas uvedena k Jiřímu Mejstříkovi. "Takže dokončujte školu. A o čem že píšete tu diplomku? O ženách v punku? A můžu se zeptat co vás k tomu vedlo?". Po krátkém vysvětlení, že jsem na punkových koncertech strávila své dospívání, jsem dostala udivenou otázku "A máte z toho nějaké následky?".
Bez toho aniž bych to zbytečně rozváděla, jsem odpověděla něco ve smyslu, že sice už nechodím ověšená řetězy, ale určité postoje jsou pro mne důležité pořád. Když jsme se loučili, popřál mi pan Mejstřík vše dobré do budoucna a přátelsky dodal "...a doufám, že už nebudete rebelovat!" Vlastně mě to urazilo, ale nešlo o hlavní téma rozhovoru, takže jsem to nechala plavat.
Mám před sebou týden do státnic a mám strach co bude dál. Sice mám dvě zaměstnání na částečný úvazek, ale ani ty mi dohromady nevydělají na život podle mých představ. Troufám si tvrdit, že ty představy nejsou nijak přemrštěné, zahrnovaly by bydlení, nejedovaté potraviny a pravidelný sport.
Můj příjem v současné době pochází v obou případech z akademické sféry - učím na dvou státních vysokých školách. V obou případech se zabývám hlavně výukou informační gramotnosti. Kromě praktických rad jak vyhledávat odborné informace, nejméně polovinu náplně hodin nakonec tvoří snaha naučit studenty kritickému myšlení. Je to jeden z největších nedostatků, se kterým se setkávám na obou univerzitách. Ve svojí práci vidím smysl. Dělám ji s vášní a nejlépe jak umím. Výsledkem je příjem, se kterým je náročné utáhnout i bydlení ve studentském bytě se spolubydlícími. Představa že z něho mám jednou uživit rodinu zní naprosto nereálně. (Plat státního zaměstnance s vysokoškolským vzděláním by v mém případě vycházel na cca čtrnáct tisíc čistého za plný úvazek).
Nemám iluze o bůhvíjaké užitečnosti svého konání pro lidstvo, ale pořád mám pocit, že alespoň někomu pomáhám posunout se v životě dál. Schopnost získat a vyhodnotit informace je totiž základní podmínkou pro svobodné rozhodování.
Po vášnivých diskuzích na článkem "Práce na hovno" jsem usoudila, že bych měla jako součást platu brát fakt, že se v práci nemusím zpronevěřovat svým morálním zásadám a dokonce mám to privilegium, ve svém konání spatřovat smysl. Přijala jsem tu myšlenku a na hmotné nedostatky si zatím nestěžuju. Mým nejbližším cílem je ušetřit na zimní spacák, který mi dá svobodu spát, kde se mi zachce, a to v průběhu celého roku. Co na tom, že ušetřit těch pár tisíc znamená šetřit pár měsíců. Nereálné to není. Nedávno jsem si uvědomila další benefit, totiž můžu vypadat v zásadě jak chci.

V jiné situaci jsou moji přátelé, kteří se vydali směrem na ekonomicky zaměřené univerzity, případně vystudovali cosi v souvislosti s marketingem a médii. Na rozdíl ode mne je v potenciálních zaměstnáních očekává plat řádově o 50% vyšší.
Umíte vnutit tisícům lidí předražený produkt, který jim jako bonus zničí zdraví? Výborně, pojďte k nám! Umíte psát statusy na Facebook a udržet pár tisíc lidí o něco déle u obrazovek počítačů a jiných zařízení? Skvěle!
Jo vy jste byl na střední rebel? No to je cool, to mezi nás výborně zapadnete. My jsme tady všichni cool, hipsterský sestřih jako přes kopírák, tlusté obroučky a kostkované košile, nejsme tady přece žádní upjatí kravaťáci. Jen si dejte pozor, abyste to nepřehnal. Non-konformní tady znamená, že si vezmete tkaničky do bot v jiné barvě než obvykle.
Pro naše táty a dědy byly dlouhé vlasy symbolem. Nosit dlouhé vlasy mohlo být důvodem k policejní šikaně i k potížím sehnat práci. Být bez práce znamenalo hrozbu obvinění ze zločinu příživnictví a vězení.
Dneska vás za dlouhé vlasy nikdo nezavře, ale důvodem proč nedostanete práci mohou být také. V poslední době se ke mně dostaly podobné příběhy hned z několika stran. "Víte, jste vhodný uchazeč na tuhle pozici, ale uvědomte si, že máme jistou firemní kulturu...zkrátka bylo by vhodné abyste se oholil a ostříhal."
Přemýšlela jsem, jak bych se zachovala v podobné situaci. Nedostat práci jen kvůli tvrdošíjnému lpění na svých vlasech či vousech zní na první pohled jako dětinskost a nerozumnost.
Mám na sobě tetování. Mohly by být považovány za ony "následky", na které se mne vyptával pan Mejstřík. Na rozdíl od hlavy jdou schovat snáz a zároveň pravděpodobně nebudu postavena před dilema, kdy by mne potenciální zaměstnavatel žádal abych si ruce raději ostříhala. Vlastně jsem za to ráda. Pořád je mi milejší skromnější živobytí než práce pro společnost, kterou zajímá víc můj vzhled než co umím.
Speciální kategorii tvoří advokátní kanceláře. Dlouho jsem si myslela, že mám nejnižší plat v okolí svých známých, dokud jsem se nevydala na nákup vánočních dárků se ségrou. Mnohé advokátní kanceláře stojí na zádech koncipientů a studentů práv, pracujících dlouhé přesčasy za minimální plat (například v jedné nejmenované kanceláři 42 kč/hod čistého). Reprezentativní vzhled se vyžaduje, takže za mzdu, za kterou lze sotva přežít, nakupujete v levných oděvních řetězcích, postavených pro změnu na zádech zotročených čínských nebo kambodžských dělníků a předstíráte luxus, na který ve skutečnosti nemáte. Plán je jasný, zatnout zuby a vydržet to, dodělat školu, advokátní zkoušky a někdy po třicítce se postavit na vršek stejné vykořisťující pyramidy.
Žijeme ve společnosti, ve které, pokud nemáte štěstí a nezdědíte kousek svobody v podobě bytu, téměř jedinou šancí na vlastní bydlení je hypotéka. To znamená uvázat se na dvacet let dopředu, po které by pro vás mohla být ztráta zaměstnání zlomem, který rozjede cestu do pekel v podobě dalšího zadlužování. Udržet si práci se stane důležitějším než udržet si své názory a postoje. Nějaké vlasy, vousy, kde je jim konec. Postupná rezignace na všechno a snaha to nějak přežít.
Už teď je mi jasné, že takhle to nechci. Mám kolem sebe pár inspirativních příběhů lidí, kteří se dokázali postavit na vlastní nohy s projekty, které je uživí a připadají jim smysluplné. Děsivé ale je, jak málo lidem se to podaří. Příbehy o start-upech a kreativních projektech zní jako pohádka, jenže bohužel dostupná jen pro ty nejvynalézavější, talentované, výjimečné lidi. Existuje nějaká šance na trvale udržitelnou společnost, ve které by měl každý možnost žít v souladu se svou morálkou, vypadat jak se mu líbí, opatrovat zdraví svého těla i mysli, aniž by musel mít nutně nějaký skrytý supertalent a k vysněnému životu vylézt po zádech svých méně úspěšných konkurentů?
Tuším cestu ukrytou někde v osobní zodpovědnosti a zbourání kultu neustálého růstu.
Musím Vás zklamat pane Mejstříku. Jak to tak vidím, nešlo o žádnou "mladickou nerozvážnost". Ve skutečnosti pro mne hesla z dob dospívání získávají čím dál konkrétnější obrysy.


Žádné komentáře:

Okomentovat