úterý 24. listopadu 2015

Zoufalí manželé: "Cože?! Ty považuješ vaření za práci?"

Můj táta má občas tendenci vykřikovat, že muži vymřou, už to maj prý spočítaný. Tím si nejsem tak jistá, ale určitou krizi okolo sebe vnímám už pár let. Říkáme tomu pracovně se ségrou"úsvit mužů".
Pozoruju kolem sebe čím dál víc kamarádek, vysokoškolsky vzdělaných, schopných se o sebe postarat, jak pečují o partnery na prahu třicítky, kteří za žádnou cenu nechtějí dospět.
Uvedu jeden modelový případ, který se kolem mě opakuje tolikrát, že bych to ani na prstech nespočítala. Fascinující je na něm, jak velká proměna dvou lidí se odehrála v relativně krátkém časovém horizontu.
Podívejte se pár let zpátky a uvidíte společenskou intelektuálku, vtipnou a trochu prokrastinující a vedle ní zcestovalého ošlehaného frajera. Posuňte se po časové ose o pět let později a uvidíte scénu jak Karolíny Světlé. Žena, má dostudováno a chodí do práce. S platem to sice není žádná sláva, ale je to práce, ve které vidí smysl, baví ji a tak jí přikládá relativně velkou prioritu. Muž bez práce, přes den se válí doma a večer u piva, ve zbylém čase kritizuje ženu za to, že je doma bordel a neuvařeno. Poznámky o tom, že to, čemu žena věnuje většinu času není žádná skutečná práce, protože není pořádně zaplacená, tiše podrývají sebevědomí a zamlžují fakt, že i když je žena placená málo, je to ona, kdo přináší do domácího rozpočtu větší část peněz.
Kdysi dávno, narvaní v jednom pokoji ve studentském bytě, sdíleli domácí práce půl na půl, ale najednou mi připadá jako by bylo nepsanou dohodou, že to byla jen součást namlouvacího rituálu, taková mladická výstřednost (asi jako chvilkový úlet k anarchismu a nápad obarvit si číro na zeleno) ale už je na čase začít žít jako dva dospělí lidé.



Pevně doufám, že mě podobný vývoj nečeká, ale jsou situace kdy moje varovná feministická kontrolka bliká a kvílí na plné obrátky. Příjezd domů. "Ženo, dáš si se mnou víno?" "Jojo, ráda, jenom až budu mít hotovou všechnu práci." (Mám na mysli umýt kopec nádobí ve dřezu, uvařit večeři a připravit jídlo i na druhý den, kdy přijdu z kapelní zkoušky v jedenáct. Výsledný čas 3 hodiny.) Znechucený tón: "Cože?! Ty považuješ vaření za práci?"

Pravidelně taky nadskauju ze židle jako čertík z krabičky, když slyším ty všechny možné stereotypy "vy ženy jste takové" "my muži jsme takoví". Doporučuji všem přátelům mužům, z hlediska bezpečnosti, nesdělujte partnerce za volantem, v dešti, na noční dálnici že "ženy jsou stejně od přírody mnohem míň odolné stresu". Zabráníte tím mnoha řetezovým bouračkám.



Nejde o to, že bych si přála úplné invertování rolí, i když ani na tom v konkrétních případech nevidím nic špatného. Netoužím všechny chlapy zahnat někam do kouta. Naopak, přála bych si, aby ustáli tuhle těžkou dobu a našli zpátky ztracené sebevědomí.!!!Sebe-vědomí!!! a začali řešit svůj život a převzali za něj odpovědnost. Poslouchat někoho, komu na hlavě zbývá už maximálně půlka vlasů, jak vám u piva vypráví, že chce ještě procestovat svět, než založí rodinu (přičemž stále sedí na stejném gauči, už několik let), je prostě frustrující. Co teda s tím?

Pak mám kolem sebe několik případů dvojic kamarádek, které spolu žijí a já musím přiznat, že jim občas doopravdy závidím jejich vztah. (Ne, většina z nich nejsou lesby.) No vážně, představa že večer přijdu domů, je tam někdo, s kým si dovedu hodiny a hodiny povídat až je telefon rozžhavený doběla, kdo mi rozumí a zároveň po mně nic nechce (především se mě nesnaží změnit), to mi občas zní jako rajská hudba. Někdy si říkám, jaká by byla nádhera vychovávat děti se svou nejlepší kamarádkou z gymplu (zatím se jí snažím přesvědčit, aby mě alespoň zapsala na svou multisport kartičku jako životního partnera. Náš vztah je z hlediska délky rozhodně mým nejdelším a byla to ona, kdo mi stál po boku ve všech velkých životních průšvizích - rozuměj v šest ráno v kašně u hotelu Diplomat na cestě z hardcorového koncertu někde za Prahou, v čekárně na ARO po bouračce rodičů, na policejní stanici po přepadení gangem v Saint-Denis i při čekání na výsledek těhotenského testu na záchodě). Bude tohle nový model rodiny?

Dvoukariérní manželství prý nefungují. Znamená to, že si za své zoufalé manžely můžeme samy? Že jsme je zadupaly do země svojí hyperaktivitou, workoholismem, schopností dodělat školu dřív než oni...?

Nedávno jsem slyšela rozhovor s jednou paní, co asi běhala s vlky nebo něco podobnýho. Říkala, že ženy by měly přestat myslet. Přišlo mi to teda dost nefeministický. Ale možná by to bylo pak všechno o hodně jednodušší. Možná kdybychom trávily víc času vciťováním se do své vagíny, místo čtení politologických studií a psaním disertací, chodili by naši partneři do práce.

Dneska hraje v Akropoli Hindi Zahra a mě uklidňuje, že se to samý řeší i ve Francii.



*Podotýkám, že tenhle článek není o všech mužích ani o všech ženách, ale o těch konkrétních, které znám. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat