První co vidíme z taxíku je policejní zásah.
Ještě předtím ale dvě hodiny omdléváme ve frontě na imigračního úředníka. Když to máme konečně za sebou, rozhodne se náhodně nudící se policista vytvořit další kontrolní bod. Postaví si židli do cesty do letištní haly a znovu nám kontroluje doklady. Po dvaceti minutách ho to přestane bavit a tak nechá lidi opět volně procházet.
Během dvou dnů máme v plánu cestovat dál na jih, do Goa. V průvodci, kterým otravuju zbytek naší volnomyšlenkářské a neplánující skupinky, se dočítám, že na letišti je i úředník od indických drah a je dobré si koupit jízdenku už tady. Úředníka jsme skutečně našli a ač je asi jedenáct dopoledne, tvrdí nám, že za dvacet minut pro dnešek zavírá. Při nákupu jízdenky je potřeba vyplnit objednávkový formulář s adresami a dokonce i věkem cestujících. Příště si do Indie beru balík svých okopírovaných pasů, protože je vyžadují u všeho (včetně nákupu jízdenky, ale jen někde). Kdyby mi každý Ind, kterému jsem musela vyplnit kvůli něčemu adresu poslal pohled, mám schránku dozajista narvanou.
V Praze mi všichni před odjezdem neopomněli připomenout historky o hromadných znásilněních ve veřejných dopravních prostředcích a i známí se zkušenostmi s cestováním po Indii mi radili: "Jezděte vlakem první třídou, je to pohodlné a bezpečné!" Pán za přepážkou se směje, první, druhá i třetí třída je na příští dva dny vyprodaná. Ano, i na vlak za tři dny. Na déle dopředu neprodáváme. Jediné, co nám může nabídnout, je nejnižší třída. Po krátkém rozhodování říkáme ano a kupujeme jízdenky. Pán se pochechtává, ukazuje na nás a špitá vedle sedícímu prodejci bůhvíčeho. Rozumím jenom "Goa, sleeper class, hihihi".
Fajn, říkám si, nejsem tady ještě ani tři hodiny a už dělám to, co mi všichni řekli ať nedělám.
Později se od cizího cestovatele v hotelu dozvídáme, že na jízdenku dál na jih čeká už čtyři dny, musí kvůli tomu chodit na hlavní mumbajské nádraží, kde je v nějakém šíleném pořadníku. Jsme rádi, že jízdenky vůbec máme a vyrážíme poznávat Mumbai.
Typický úkaz je šest aut vedle sebe narvaných na dvouproudé silnici a všichni troubí. Místo chodníků jen prach a odpadky. Mumbai je obrovské město a finanční centrum Indie. Jsou tu samozřejmě i nablýskané korporátní věžáky, které trčí z toho blázince.
Je z něj ale krásný výhled na moře i na kreativní indickou kabeláž, kterou oceňuje především náš spolucestující elektrikář Pepa a nadšeně vykřikuje, že tady by mohl pracovat a být při tom od rána do večera našrot.
Při první procházce v okolí lezeme do uličky, u které mi připadá, že co pohltí, to už nevydá. Vzpomínky na přepadení gangem, které nás s Ančou potkalo v Saint Denis v Paříži, jsou příliš živé. Naučily mě, že do takhle vypadajících ulic v Evropě se chodit nemá. Odměnou vám bude maximálně výsměch policie, že když je někdo tak blbej, že leze do čtvrti kde jsou pohřbení francouzští králové, v podstatě si o přepadení řekl sám.
Časem si ale zvykám, že takhle tady lidi prostě žijí a není potřeba se toho bát. Standardy jsou tu prostě někde jinde a i lidi z odpadkovo-bambusové chýše jsou většinou v pohodě a milí.
Aldous Huxley napsal, že Bombaj je nejhnusnější město na světě. Nejspíš tím ve své době myslel na tehdejší dobu kýčovité neogotické koloniální stavby. Těžko říct, co by si o tom myslel dneska.
Na cestě na návštěvu ke spřátelenému sitáristovi se zastavujeme na městské pláži. Nikdo se tu samosebou nekoupe, ale spousta lidí tady tráví hezké odpoledne. "Myslíte, že je Ind někdy sám?" ptáme se navzájem. "Už chápu, proč tady vynalezli meditaci. Žít v tomhle, taky potřebuju čas od času vypnout," říkám si, zatímco mám pocit, že mi brzo exploduje hlava.
"Tak co? Jaký to bylo?," ptáme se Pepy na zážitek ze veřejného záchodu na CST neboli Viktoriině nádraží v Mumbai. "To fakt nejde," odpovídá Pepa zoufale. Čekáme popis smradu a hnusu (na dámských, za které se platí, žena v šedivém sárí netečně hledí na umyvadlo plné zvratků a nevypadá to, že by vnímala nějakou souvislost mezi placením za službu a kvalitou. "To fakt nejde," opakuje Pepa. "Jako když se tě někdo ptá, jak se máš, i když chčiješ...To fakt nejde."
I když jde o velkou metropoli, pořád tu jako běloši vzbuzujeme obrovskou pozornost. Každý druhý člověk se s námi dává do řeči a vyptává se: "Jak se máš? Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Líbí se ti Indie?" Přesně v tomhle pořadí.
22:00 Madgaon Express. Vyrážíme na cestu! Není to zdaleka tak hrozný. Vlak teda vypadá příšerně, ale když si odmyslíte špínu, jsou tu sklápěcí lehátka širší než u Českých drah a noční průvan u zamřížovaných oken vás příjemně ochladí. Brouka, co vám leze ve spánku na obličej můžete vyhodit rovnou z okna, zatímco v klimatizovaném voze byste museli usínat s vědomím, že tu s vámi stále "někde je". Vnitřek vozu je otevřený, nicméně spolu s námi v nejbližším oddělení sedí indická rodina s malým klukem, což mě docela uklidňuje. V noci cítím, jak se vedle mě někdo plazí, ale to jenom nějaký cestující uléhá hned pode mě do uličky mezi sedadly.
Ve tři ráno se mi chce už fakt hrozně na záchod a tak se vypravuju na strašidelnou cestu přes spící těla. Cestující si všude na zemi rozložili různé hadry a noviny a pokrývají téměř dokonale podlahu vagonu. Zjišťuju, že na mých botách hned pod sedačkou někdo spí a tak si po chvilce zoufání beru Pepovy tenisky, které si prozřetelně zastrčil k batohům. Ve vlhké tropické noci doufám, že nikomu nešlápnu na hlavu a přemýšlím, že kdyby mě někdo při poskakování ve tmě chytil za kotník, asi bych se zbláznila hrůzou. Indické vlaky jezdí s otevřenými dveřmi a u záchodových dveří pokuřuje chlapík, co vypadá jako čert. Když mám tuhle strastiplnou misi za sebou, konečně můžu spát a při svítání do mlhavého tropického rána vidím za oknem opravdického slona! Myslím na ségru, kterou doma čeká zkouška z trestního práva a píšu jí sms "Viděla jsem slona! V lese! To určitě znamená štěstí!" Vystupujeme v 11:20 v Madgaon Junction. I když jsme tu měli být v osm ráno, staniční rozhlas hlásí "Madgaon Express is arriving on time".
Nebudu vás napínat. Jediné přepadení, které se nám za celou dobu přihodilo, bylo když nám opice u jeskynního budhistického chrámu ukradly banány k svačině. Jediné poučení, které si tak odvážím, je "nejezte před opicema banány, vezmou si je klidně i z vašeho batohu". Další jízdenky jsme si kupovali už rovnou do obyčejné třídy a z jediné klimatizace, kterou jsme potkali na konci v hotelu v Madurai, mám rýmu ještě teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat