čtvrtek 18. února 2016

V Indii jsou ulice lemovány zázraky (Guru Industries, Ltd.)

Když jsem se chystala na cestu do Indie, spousta lidí se tvářilo, jako by to fungovalo tak, že jakmile sem vkročíte, duchovní osvícení přijde prakticky instantně. Viděla jsem tu různé věci. Některé mi připadaly hezké, jiné ošklivé. Barevná sárí a munnarské kopce i poblité záchody a obličeje sežrané kyselinou. Potkali jsme kluky, co studovali v Bangalore IT a jezdí na dovolenou, i holčičku, co schválně trápila miminko, aby víc brečelo a vydělávalo. Na Srí Lance jsme popíjely čaj s příchutí genocidy a ještě jsme ho cynicky přivezly kamarádům jako dárek.
Holčička z chudinské uličky v Mumbai
Ze všeho nejvíc mi z toho v hlavě zůstal zmatek. V tom vlastně vidím největší přínos cestování. Nutí vás znovu hledat rovnováhu. Přehodnocovat, co jste vlastně viděli a co to ve skutečnosti znamená. Je to jako když se učíte jezdit na prkně. Čím víc houpanců zvládnete, tím jistěji si to posvištíte světem. A nebo taky ne. Třeba už příště radši zůstanete sedět doma v teple a bezpečí svého pohledu na svět a konvenční morálky. Hledání rovnováhy je permanentní stres a adrenalin. Ne každý na to má povahu.
Holčička z mumbajské městské pláže, která neuměla mluvit, ale už uměla natahovat ruku. Prodávala na pláži balonky. Dokázala na ně vyluzovat tak nesnesitelný zvuk, že jste ji nemohli přehlédnout.

O zápaďácích, kteří jezdí do Indie za duchovním naplněním napsala už v 70. letech ironickou esejistickou knížku Gíta Mehta, indická autorka, která se zabývá střetem východní a západní kultury. V hlavě mi úvízl tenhle příběh:

"Otcové někdy zas platí za to, že nemají zdání, o co u nás jde. Taková byla i trpká zkušenost studenta z Bostonu, původně studujícího rabínskou školu, dokud v Nepálu nepotkal svého gurua. Ve Vietnamu se mladík stal svědkem řady krutostí, ale jeho reakce na hrůzy spatřené v Asii byla stále typicky západní. Některé děsivé osudy dětí s ním dokázaly skutečně pohnout.
Jednoho dne se náš neúspěšný rabín ocitl poblíž chrámu na kraji Káthmándú, kde potkal muže s dcerou, kteří šli do chrámu žebrat. Žebrákova šestiletá dcera byla nahá, zcuchané vlasy jí padaly na zjizvená ramena. Obě tváře jí otec propíchl železným hřebem. Na přední části těla měla jizvy a záda pokrývaly překřížené stopy po bičování. Bič z provazu s přivázanými ostřími malých nožíků vyčníval otci z látkové tašky, v níž si nesl i zbytek svého pozemského vlastnictví.
Otec vedl dceru na provaze, který měla uvázaný okolo krku. Když se před chrámem soustředil dostatečně velký dav lidí, vytál z tašky bič a dceru zmrskal. Lidé házeli mince v obdivu k jejich asketismu a v úctě k dívce, o níž věřili, že se v příštím životě narodí jako svatá díky pokání, které v tomto životě činí.
Krutost a pověrčivost této podívané Američana zděsila. Okamžitě vytáhl peněženku a dívku od otce koupil. Otec nechtěl věřit takovému štěstí. Nejen, že se zbavil hladových úst, která musel živit, ačkoli na oba vydělávala, ale dokonce mu byla nabídnuta slušná částka. Dost na to, aby ve vesnici, kde mu bratři ukradli půdu, získal zpátky své pole, dost na to, aby konečně skončil úprk před smrtí hlady, aby skončilo úpění jeho zraněného, hladového dítěte. Otec se ani nepokusil smlouvat, aby si excentrický cizinec svou ukvapenou nabídku nerozmyslel. Předal mu dítě, vzal peníze a utekl.
Mladík, který mohl být rabínem, vzal děvče do jednopatrového domku s dřevěnými vyřezávanými balkóny. Pronajal si ho spolu s několika dalšími zahraničními studenty tantry od nepřítomného nepálského šlechtice. K Američanovým spolubydlícím patřila i Francouzka, absolventka pěti ročníků medicíny. Ona a Američan se velmi milovaly.
Bez zaváhání se Francouzka vrhla do Američanovy záchranné mise v postavení rovnocenné partnerky. Společnými silami a s vydatnou pomocí dezinfekčních prostředků děvčátko nejprve úspěšně vyčistili a zbavili železných hřebíků. Další problémy představovaly vši a podvýživa. Pár dobrých šamponů s louhem však skoncovalo s prvním a bylo jasné, že čas a výživná strava si poradí i s druhým. Dobří samaritáni si nebyli tak jistí, že vědí, jak zacelit rány na její duši, ale domnívali se, že láska a porozumění by snad mohly zlé vzpomínky smazat.
Po jistou dobu jim stav dětské duše nepřestával dělat starosti. Přesněji řečeno po celé tři roky. Dnes se Američan s Francouzkou nemůžou dočkat, až se dítěte zbaví. Američan nedokáže pochopit, kam se poděla všechna ta nevinnost, která, jak ví, sídlí hluboko, hluboko v každém dítěti. K jeho zděšení se mu děvče pokaždé, když přijde domů, snaží vnutit orální sex. Dítě nemůže uvěřit, že si ji právě za tímto účelem nekoupil. Má bohatou zkušenost se svatými muži a ví, že v této prekérní záležitosti potřebují pomoc. Následkem dívčina horlivého snažení ho sexuálně uspokojovat žije Američan víceméně v celibátu. Francouzská studentka medicíny se přirozeně proti celibátu ohrazuje, vždyť ona a mladík, který se mohl stát rabínem, spolu žili až do chvíle Američanova spontánního projevu dobrodiní, ve stavu duchovního i tělesného blaha. Francouzka se ocitla v nevděčné roli. Milenec nechce opětovat její sexuální pudy a dítě nereaguje na její pudy mateřské.
Když se dítě nesnaží uspokojit svého dobrodince, lítá po ulici s bandou darebáků, kterým dělá vůdce při odvážných zlodějských aktivitách. Pokaždé dává vybrat z lupu nejdříve svému dobrodinci a nechápe, proč odmítá cokoli přijmout. Mezi Američanem a dítětem se odehrává bitva intelektů a dítě vítězí. Ona je rozhodnutá naučit ho základům sexu a přežití, on je stejně pevně odhodlaný naučit ji základům konvenční morálky. Teď má ale větší chuť vyhodit ji z domu a s dívkou i svou morální odpovědnost vůči ní.
Všechno, co se Američan a Francouzka učí od svého tantrického gurua - že svět a dobro i zlo jsou pouhými iluzemi -, svědčí o tom, že to malé děvče skutečně pochopilo pomíjivou povahu tohoto světa, zatímco oni jsou ti nechápaví opozdilci, kteří se neustále snaží vštěpovat morální vize - o nichž tvrdí, že už je nemají - světu, ve kterém je ani nelze aplikovat."
Gíta Mehta, Karma Cola, 1979

Česky: MEHTA, Gíta. Karma-Cola: výprodej tajemného Orientu. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 154 s. ISBN 80-7203-214-3

Holčička z Goa, která patřila k žebrákovi bez obličeje

Krása střídá nádheru. V Mumbai jsme viděli zaměstnance luxusního hotelu jak vynáší odpadky rovnou přes zábradlí do moře.

2 komentáře:

  1. Mohu se zeptat, co jste se tím snažila říct? Střet kultur nastává, tady máte příběh, co vám to ukáže?

    OdpovědětVymazat
  2. Snažila jsem se ilustrovat nutnost neustálé reflexe a přehodnocování toho, co si myslíme, že vidíme. Nutnost stále dokola si klást otázku, kolik z toho, co považujeme za objektivní realitu, je ve skutečnosti projekcí našich zkušeností, kulturních vzorců, morálních zásad, které považujeme za přirozené a dané.
    Tenhle neustálý koloběh přehodnocování mi připadá obzvlášť důležitý ve vztahu k rozvojové pomoci.

    OdpovědětVymazat