čtvrtek 14. dubna 2016

Pryč s výroky o "nevděčnosti" uprchlíků

Od návratu z Idomeni se pořád s někým dohaduju o tom, zda se uprchlíkům má pomáhat, když jsou tak nevděční. Místo aby byli rádi, že po nich zrovna nikdo nestřílí, hned by chtěli něco víc. Třeba mobil, aby se mohli spojit se svojí rodinou nebo důstojnější obydlí, možnost vybrat si kde budou žít a tak dále. Zaráží mne tyhle názory od přátel, kteří se třeba i sami do pomoci zapojili a nakonec skončili frustrovaní, protože zjistili že jsou to pěkně nevděční "sráči" a pořád by něco chtěli.
Netvrdím, že je možné všem jejich přání splnit. Ani mě ani nikomu jinému se (naštěstí!) nesplní všechno co si přejeme. Nemůžete ale nikomu odpírat právo přát si pro sebe ten nejlepší možný život a pokoušet se takového stavu dosáhnout. Aféra se skupinou 25 "nevděčných" Iráčanů, kteří odmítli zůstat v Čechách, opět podporuje tyto nálady. Nechci komentovat detaily celé akce, protože k tomu už bylo napsáno dost. Jde mi o princip.

Velký problém je samozřejmě ve zkreslených informacích, které se k lidem dostávají. I v Polykastru jsem se setkala s chlapíkem, který naříkal nad tím, že doma měl dům na pláži a snažil se mě ohromovat siláckými řečičkami o tom, že by radši zemřel ve válce než tohle ponížení. Evidentně šlo o člověka z bohaté vrstvy, pro kterého byly ponižující okolnosti fungování života v kempu větším problémem, než samotná fyzická nepohoda. Leč byl pořád naživu a věnoval se tlumočení pro Lékaře bez hranic, takže to asi s tou myšlenkou, že "radši smrt než bydlet ve stanu", nebude tak horké.
Je problém, že převaděči dávají lidem nesmyslnou naději o tom, jak skvěle se v Evropě budou mít. Je problém, když se mezi migranty v Idomeni šíří mylná představa, že pokud se jim podaří dostat do Makedonie, bude něco lepší. My, se všemi informacemi, které máme, víme moc dobře, že přejít hranici není žádná výhra. Evidentně tedy chybí osvěta v tomto smyslu.
Ani to však nebere žádnému člověku právo přát si být tam, kde si myslí, že to pro něj bude nejlepší.
Nutit někoho, aby zůstával kde nechce, tomu se neříká pomoc, ale násilí. Tvrdit někomu, že mu pomáhám a přitom ho držet někde, kde být nechce, to je chování psychopata z románů Stephena Kinga. Opravdu se mu chceme podobat?
Že sem sami chtěli? Bylo by skvělé, kdybychom dokázali odhadnout vždy perfektně dopředu, co je pro nás dobré a co ne. Pokud bychom na sebe aplikovali stejný metr, kterým teď média hodnotí "nevděčné" uprchlíky, nesměli bychom dávat výpoveď v práci nebo se rozcházet s partnery. Některé věci prostě nejde posoudit dokud je nevyzkoušíte.

Zraněnému spisovateli Paulu Sheldonovi "pomáhá" jeho fanynka Annie v adaptaci thrilleru Misery nechce zemřít. Chceme být jako Annie?

Je děsivé, co všechno byli někteří migranti ochotní absolvovat v honbě za snem o lepším životě, který prozatím skončil v zabláceném stanu u drátěného plotu nebo v nevyhovujícím bydlení mezi lidmi kteří vám nerozumí. Zdravý rozum mi říká, že pokud je někdo ochotný riskovat plavbu přes moře na gumovém člunu s malými dětmi, musí být jeho motivace opravdu silná.
Nicméně i my se kolikrát honíme za věcmi, o kterých si myslíme, že nás udělají šťastnějšími a jsme schopní pro ně jít přes mrtvoly. Ať už jde o materiální věci nebo snahu získat a přivlastnit si nějakého člověka s jeho emocemi, nakonec se stejně dostaví zklamání a frustrace.
Naučit se nesoustředit na "vlastnictví" jako zdroj štěstí, potřebujeme úplně stejně jako někteří migranti přicházející do Evropy. Na rozdíl od nás dostalo mnoho z nich v tomhle ohledu opravdu tvrdou lekci.



Sama jsem se v táborech setkala s lidmi, kteří mi dávali najevo vděčnost bez ohledu na to, jestli jsem jim já osobně nějak pomohla. Nebyla to vděčnost něco za něco. Já tobě boty, ty mě "děkuju". Cítila jsem se až zahambeně, protože tahle vděčnost patřila všem, kdo pomáhají a na jejím vzniku mám marginální zásluhu. Kolik lidí mi děkovalo prostě za to, že tam jsme, že nám to není jedno. Jednou jedinou výjimkou mezi desítkami lidí, se kterými jsem komunikovala byl právě onen dobrovolník překladatel, který pomoc, které se mu dostalo nijak neshazoval, přál si ale pro svůj pocit důstojnosti víc.

Pomoc, pokud má v sobě obsahovat povznášející esenci "dobra", se realizuje jenom v případě, že ji dáváme bez nároku na reciprocitu nebo očekávání, že nám obdarovaný výměnou za to prokáže pocit jak jsme skvělí. Pokud za své konání něco vyžadujeme, nejde o pomoc ale o prachobyčenou směnu, obchod. Pokud pomáháme a od toho komu svou pomoc směřujeme očekáváme že nám výměnou dodá pocit spasitele/"dobrého" člověka, jedná se zase jenom o obchod, i když jeho předmětem jsou emoce. Uzavírat smlouvu ve své hlavě a neříct o ní tomu, s kým ji uzavírám, vede logicky k frustraci a zklamání. A to raději nekomentuji nerovné vyjednávací pozice obou stran a to, nakolik jsou migranti tímto způsobem poníženi na pouhý objekt, na kterém je možné ukojit si své spasitelské choutky, případně je potrestat nebo zavrhnout pokud neuspokojují dost dobře.
Já osobně hlasuju pro dávání bez očekávání. I když se ale rozhodnete pro směnu za pozitivní emoce (nasycení spasitelského komplexu nebo alespoň potvrzení, že jsem "dobrý" člověk) mám pro vás jednu radu. Zeptejte se napřed toho, komu pomoc směřujete, jestli o ní stojí a jak by potřeboval pomoct aby se přiblížil stavu spokojenosti. Neschopnost vyvázat se z představy, že pouze abstraktně, ve své mysli dokážu pojmout potřeby, myšlenky a směry uvažování druhých, je příčinou bezpočtu konflitků v osobní i celospolečenské rovině, ale to už je zase na jiný článek...


Jedna poznámka k argumentaci tím, že uprchlíci ve "značkovém oblečení" jsou bohatí a nepotřebují pomoc: Při vybalování krabic darovaného oblečení jsme narazili na obrovské množství oblečení drahých značek. Takových, jaké si nikdy v životě nebudu moct koupit, i když mi to nijak extra nevadí. Jenže ani to, že máte mikinu od Armaniho vám uprostřed bláta v táboře moc nepomůže a opravdu to o ničem nevypovídá. Šátek od Coco Chanel proti slznému plynu nepomáhá o nic víc než utěrka.

Maďarský fotograf  Norbert Banksa nafotil fashion fotky s oblečky od Chanelu u drátěného hraničního plotu.


Žádné komentáře:

Okomentovat