neděle 14. srpna 2016

Co (ne)číst, když chcete hledat podstatu ženské síly

Změní ti to život, kladla mi na srdce kamarádka, které důvěřuju, když mi doporučovala knihy Kurandera a Hadí žena. Nic zlého netuše jsem je tedy přidala do seznamu rezervací v knihovně. Jak už to tak bývá, někdy čekáte opravdu dlouho aby vám pak přišel celý balík knížek najednou a musíte číst jako o závod.
Byla jsem nedočkavá, kdy už změna konečně nastane a tak jsem četla v tramvaji cestou do práce, na výletě na hradě Kost, u oběda v hospodě na Vyskři a chvíli i za chůze po silnici, než značka zabočila zpátky do lesa. Teď se docela bojím, kolik lidí mě u toho vidělo a jak moc velký je dosah ostudy.

Hned na začátku mě upoutal naivní literární styl, který odpovídal zhruba jazykové úrovni pohádek, které jsme se ségrou psaly když nám bylo kolem deseti. Snažila jsem se ale ke knize přistupovat s otevřenou myslí a nekritizovat.
Žalostnou jazykovou úroveň mohl mít na svědomí i špatný překlad do češtiny. Později jsem pochopila, že přeložení knihy se zhostila nadšenkyně a nikoli profesionální překladatelka, takže je bezpředmětné, se dětinskému slohu vysmívat.
Vložené pasáže, kde nás autor ústy sociální pracovnice seznamuje s postavením žen v Peru, čelících denně útlaku a násilí, byly docela zajímavé i když svým mravoučným tónem v textu působily jako pěst na oko. Ještě komičtější dojem vyvolávaly pasáže popisující historii Peru a míst které hlavní hrdinka navštívila. Působily jako okopírované z Wikipedie nebo turistického průvodce. Autor má svojí zemi asi opravdu rád a chce to čtenáři předat, myslela jsem si a s úsměvem to přešla.

Ústřední postavou knihy je Italka Lara, kterou opustí manžel kvůli "hrozné blondýně". Lara poté odjede do Peru aby vyhledala duchovního mistra kuranderu a pod jeho vedením se prostřednictvím různých zkoušek stala pravou ženou a získala zpět lásku svého manžela. Větší část knihy tvoří rozvleklý popis různých úkolů a zkoušek, které na cestě musela podstoupit. Byla jsem zvědavá, jak autor celou situaci vyřeší a jaké přinese poučení a tak jsem knihu poctivě přečetla od začátku až do konce.
Zdlouhavou část popisující plnění úkolů na konci vystřídá hotové inferno. Asi tak poslední desetinu knihy tvoří popis jak Lara objevuje svou ženskou stránku za pomoci detailně popsaných cvičení a spirituálního sexu s guruem. (Kamarádka mě upozornila na to, že kniha je zároveň návodem jak provádět cvičení aktivizující ženskou sílu. Popis vypadá asi takto: "Předpažte a udělejte dřep. Opakujte nejméně desetkrát.") Na závěr se dozvídáme, že po návratu do Itálie byl manžel Lařinou proměnou tak nadšený, že stáhl žádost a rozvod a happily ever after se s ní věnoval šíření duchovní osvěty. Cože? Nevěřila jsem vlastním očím.
Je to stejně debilní, jako když vám Paolo Coelho tvrdí, že když něco opravdu chcete, celý vesmír se spojí, aby vám to splnil. Dovedete si představit, jak by to na světě vypadalo, kdyby to takhle fungovalo?
Hlavní hrdinka mi lezla na nervy svým neustálým fňukáním a zdůrazňováním, že všechno dělá z lásky pro svého manžela. Každému příčetnému čtenáři muselo od prvních stránek připadat, že by měla nechat manžela jít po svým a věnovat energii něčemu smysluplnějšímu, než snaze připoutat k sobě někoho, kdo o to nestojí.

"Je neuvěřitelné, co vše musela projít, aby to dokázala," obdivně hlesla moje kamarádka, když mi o knize vyprávěla. No já vám nevím. Po horách s batohem už jsem chodila. Ve studeném jezeře už jsem plavala. Provazový most jsme jeden potkali na ferratě Rakousku. V bažině jsem po krk nebyla, protože snad nejsem tak mimo, abych zůstala někde stát, když se propadám. Jednou jsme se na běžkách s tátou a jeho kamarádem ztratili v přírodní rezervaci "Černá jezírka" a neměli jsme k tomu daleko. To mi ale bylo tak osm. Do jeskyní lezu ráda a většinou i bez klubíčka, které bych si přivázala u vstupu. Akorát ty salta na koni se asi nenaučím a v tom to nejspíš bude, že ze mě opravdová hadí žena nikdy nebude.

"Zamysli se nad tím, proč ti to vadí. Co v tobě s tím rezonuje," radila mi kamarádka s otevřenou myslí, když jsem nespokojeně komentovala poselství knihy i hlavní hrdinku. Bohužel musím konstatovat, že s tím rezonuje především můj senzor na blbost.
Kniha přináší obecné rady, které najdete prakticky kdekoli, ale tváří se, jako by vám odhalovala něco nového, tajného, co naše civilizace už dávno zapomněla. Posouvat hranice svého strachu? Není na škodu. Cvičit? Otužovat se? Ok. To říkali i v Sokole. Kamarádit se se svým tělem? Pracovat s dechem? To vás budou učit na flétničce ve školce, ještě dřív než vám vysvětlí kdo je "Cecilka", "Anička" a "Honzík". Procvičovat svaly pánevního dna? Myslím, že jsem to poprvé viděla v nějaké socialistické příručce o dospívání pod ohyzdným názvem "Kegelovy cviky".

Z úcty ke kamarádce, která mi četbu doporučila, zkusím zformulovat ještě pár racionálních argumentů, proč si knihu v žádném případě nebrat za vzor.
Na jednu stranu se dozvídáme, že jde o tajné učení, které ani hlavní hrdinka nesmí předávat bez vědomí dalších kuranderů a na druhou stranu to samozvaný nástupce jejich učení roztrubuje v románu o milionech výtisků do celého světa.
Jak to nejspíš bude ve skutečnosti? Někde v Peru sedí opravdový kurandera, směje se až se za břicho popadá, zatímco tisíce frustrovaných Evropanek poslušně předpažují. Svým vnitřním zrakem je pozoruje zpoza oceánu a chechtá se až mu tečou slzy. V horším případě odjíždějí osvícení chtivé Evropanky do Peru aby tady prováděly posvátný sex se šamanem a staly se tak "pravou ženou", která každého svede jenom pohledem a žádná "hrozná blondýna" už je neohrozí. Byznys falešných guru se může rozjet, stejně jako tomu bylo a asi dosud i je v Indii a ironicky to komentuje moje oblíbená autorka Gíta Mehta v esejistické knížce Karma Cola. V knížce dokonce najdete reklamu na autorem založenou duchovní školu, takže nejspíš nebudu daleko od pravdy. "No co, tak muži zase jezdí za sexem do Thajska," komentuje to lakonicky moje spolubydlící Zuzka.

"Skvělý," dodává k tomu další kamarádka. "Takže nejlíp z toho vyjde manžel. Užije si s blondýnou a pak se mu vrátí sexuální bohyně." Místo aby se řešilo, proč s manželkou normálně nekomunikoval, celá odpovědnost za zpackaný vztah i jeho nápravu je na ní.
Už se vůbec neřeší, co se stane s "hroznou blondýnou", která může dost těžko nést odpovědnost za manželovo chování k Laře. Ve světě, který knížka nabízí, se lidé dělí na ty zasvěcené, kteří mohou ostatní ovládat a ty druhé, kteří nemají nárok. Když máte tu smůlu a narodíte se jako "hrozná blondýna", máte to už rovnou spočítané.

Další knížka, která mi ve velké várce splněných rezervací přistála na nočním stolku je sbírka autobiografických esejí Francouzky s íránským původem Abnousse Shalmani. Mimo jiné v ní věnuje obdivnou pasáž "děvkám". Literárním postavám i reálným osobnostem, ženám s odhalenými vlasy, ženám v krátké sukni, těm, které se nebojí mít vlastní tvář a hlavně těm co se rozhodly stát hybatelkami svého osudu.

Stejně jako Shalmani fandím hrozným blondýnám a "děvkám"



Čtvrtá knížka, kterou jsem vyzvedla v jedné várce z knihovny, je román Žena a loutka od francouzského experta na vytříbenou erotiku 19. století Pierra Louÿse. Vypráví příběh stárnoucího donchuana (je mu už 40, takže vyloženě na odpis :)), kterého jedna neřízená střela připraví o rozum a zdeptá natolik, že už nechce o ženách ani slyšet. Chtěla jsem si tím spravit chuť po přečtení antologie české erotické literatury V sladké tísni klína. Nevím, zda je to tím že výběr sestavila trojice mužů nebo v české literatuře opravdu nemáme dobré erotické scény, ale musím konstatovat, že jsem tam téměř nenašla nic, co by se mi líbilo. (Se Zuzkou jsme se shodly, že budeme muset sestavit vlastní výběr samy.)
Hlavní postava Louÿsovy knihy je líčena jako chodící pohroma, ale přitom ctiteli, který blázní touhou ji vlastnit, neříká nic horšího než "já nepatřím nikomu, jenom sama sobě".

Takže co číst, jestli v sobě chcete probudit ženskou sílu? Rozhodně Louÿsovy romány, vyznačující se nesmírnou láskou k tělu. Silné autorky jako Abnousse Shalmani, Gítu Mehtu nebo Caitlin Moran (sem s dalšími tipy!).  Hlavně nic co má podtitul "duchovní román"!

Nedávno jsem se vrátila z přechodu Velké Fatry v dámské společnosti. Celý týden jsme si užívaly, že si před sebou nemusíme na nic hrát, šlapaly do kopce s dvacetikilovým báglem, potily se, vstávaly se svítáním, koukaly na hvězdy, koupaly se v horském potoce a pobíhaly po horách "na jezinku". Radost ze života a sílu z toho čerpám doteď.

Krásné jezinkovské léto!


Žádné komentáře:

Okomentovat