úterý 30. srpna 2016

Je ze mě OPAT...

...nikoli blízkého Břevnovského kláštěra, ale infekčního oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Měla jsem kliku, že jsem se v největším deliriu doplazila zrovna sem. Jsou tady totiž světoví a zařadili mě do programu Outpatient Parenteral Antimicrobial Therapy, což v praxi znamená, že zatímco v jakékoli jiné nemocnici bych pořád ležela na místě, tady mě propustili domů za podmínky, že každý den ráno dojíždím na kapačku s antibiotiky.
Je nás tu celá parta takových pacientů a scházíme se vždycky ráno mezi osmou a devátou. Chodí tam se mnou jedna paní, která mě varovala před jiným starším udržovaným pánem, že vede takové "dvojsečné" řeči. Taky prý si, když se sestra nekouká, schválně zpomaluje kapačku aby mohl v nemocnici sedět a vykecávat se co nejdéle. Tak nevím. Na mě zatím žádné dvousečné řeči neměl, zato mi vyprávěl, že měl v devíti letech taky Meningitidu a že se v nemocnici posral. Protože se ale tehdy styděl nahatý před řádovými sestrami, které se o něj v nemocnici staraly (Tehdy se ještě styděl nahatý před každou ženskou, ale to už se teď prý nestydí. Možná tyhle řeči měla paní na mysli), nehodu jim zatajil a dál si to umíte představit. Tak nevím, asi v lidech vyvolávám nějakou instinktivní potřebu svěřit mi svoje fekální historky.
Pak mi taky říkal, že ví přesně jak to s tím zánětem mozku funguje. Bude se mi tvořit nekontrolovaně mozkomíšní mok a pak mi praskne mícha a umřu. Když ho sestra vyhnala za dveře, že mi jde naměřit EKG, ptal se mě podezřele nadšeným tónem: "A vy máte i něco se srdíčkem?" (Nemám.)

Pobyt v nemocnici mi vůbec přinesl různé češtinářské zážitky. Paní s klacíkem, se kterou jsem se s povděkem rozloučila, neustále opakovala, že jedna sanitářka a je "takovej poručnickej typ" (měla tím na mysli, že je přísná).

A tak jsem konečně z nemocnice doma.  Pořád mám zakázaný počítač, filmy i čtení. Alkohol a jiné látky si nedám ještě nejmíň půl roku. Mohla bych vám vyprávět příběh o tom, jakej jsem chudák a jak se doma hrozně nudím, ale nebyla by to tak úplně pravda.

Prozatím jsem stihla:
  • Válet se na gauči a poslouchat desky.
  • Konečně se začít pořádně učit na kytaru.
  • Naučit se se šicím strojem, který mám doma už několik let a ušít si ze zbytku látky sukni.

  • Zažít moment neskonalého štěstí, když mi na den vyndali z ruky věčnou kanylu a dát si vanu s pěnou bez rizika, že si napustím mydlinky do krevního oběhu.
  • Cestou z nemocnice se projít svojí milovanou Bělohorskou a koupit magnety za tři koruny v papírnictví aby nám furt nepadaly pohledy z lednice.
  • Založit s Ančou a Majdou falešnou identitu bobřice, abychom se přes ni mohly přihlásit na Tinder. Samozřejmě nás nikdo nelajkoval zpátky. Stejně nás z něj dost rychle vytřídili za porušování pravidel, protože na fotce není člověk. Bobři evidentně nemají nárok na lásku. Beztak jsme se o dost víc pobavily vytvářením toho profilu. Prostě vidět na seznamce obrázek bobra mezi jehož zájmy patří Hoši od bobří řeky, Justin Bieber, HC Bobři Valašské Meziřící a Sigmund Freud? K nezaplacení. Zahlídla jsem tam taky ajťáka z jednoho ze svých pracovišť, kterak hledá známost na jednu noc. Shodly jsme se, že to neodsuzujeme. S bobrem se ale seznámit nechtěl.



I adore life...


Žádné komentáře:

Okomentovat