sobota 13. srpna 2016

Pokleslé zápisky nemocniční

Středa:
Praktická doktorka mi řekla, že mám zánět dutin a poslala mě domů s antibiotiky. Po noci, kdy jsem měla chuť vyskočit z okna, jen aby ta bolest skončila, jsem se doplazila do nemocnice na ORL. Z rentgenu se ukázalo, že dutiny mám úplně v pořádku, zato mám troje zuby. Pod spodními mám prostě ještě jednu celou řadu. Doktor byl z toho úplně na větvi a volal různé další kolegy, ať se na to jdou podívat. Vytiskl mi rentgenový snímek na památku, což mi bylo v tu chvíli dost jedno. Pak mi napsal doporučení na infekční a začal kolotoč vyšetření. V devět večer už jsem věděla: Slečno Římanová, máte zánět mozku. Vypadá to na klíšťovku, ale co to bylo přesně za breberky zjistíme během pár dní.

Čtvrtek:
Takže tu ležím, mám zákaz televize, čtení i poslouchání a vůbec mi to nevadí, protože každá myšlenka bolí.
Tomba se Zuzkou a Ančou mi přinesli kartáček na zuby a nějakou další výbavu. V jednu chvíli se na trávě před pavilonem objevil zajíc. Tomba s Ančou začali jásat a běželi k oknu. "Jééé, zajíc"" "Zajíc". "A jakej je?," ptala jsem se já, protože z postele vidím akorát pruhovaný komín a představuju si, že je to maják a pod ním je moře. Koukli se na sebe a solidárně mi jednohlasně odpověděli: "Úplně na hovno."

Pátek:
Je mi zle, zaháním návštěvy. Od ségry jsem dostala plyšového léčebného nosorožce. (Naše dětská doktorka byla posledlá slony a vždycky nám dávala razítko se slonem pro štěstí. Slona ale neměli, takže je to nosorožec.) Nesmím ani zvedat hlavu. Návštěvníkům mohu předvést některý ze svých kousků, jako třeba "zvracím v leže do té pidimističky, kterou vám na to v nemocnici dají" nebo "jím polévku v leže a leju to všechno po sobě".

Sobota:
Dnes mě umyli v leže na posteli. Sanitářka se velmi obdivovala tomu, že mi skoro nerostou chlupy na nohou. Mám z toho také převelikou radost. Jiné pacientky se prý pak stydí před doktory. Důstojnosti už mi věru moc nezbývá.

Neděle:
Doktor při vizitě viděl, že spím v posteli s plyšovým nosorožcem. Myslím, že ani ty nechlupaté nohy to nezachrání.

Pondělí:
Sanitář mi přinesl večeři se slovy "Nesu vám jídlo. Vypadá to teda dost hrozně. Tak uvidíte." O pět minut později přiběhla sestra s měřičem tlaku a další kapačkou. Podívala se na jídlo a vypískla: "Ježiš, to vypadá hnusně!"

Úterý:
Na návštěvu za mnou přišla ségra. Když dole zazvonila, v telefonu se prý ozvalo: "Haló, tady infekce."

Středa:
Přestěhovali mě do pokoje k paní, která byla taky na lumbální punkci a hrozně kvílí. Sestřičkám vysvětluje, že to u ní bylo hodně obtížné protože "nemá obratle". Už znám celou její rodinnou historii i to že má ruce o pět centimetrů kratší (a to je geneticky potvrzené) a musí se utírat hajzlpapírem na klacíku.

Čtvrtek:
Dozvídám se další detaily o klacíku a v duchu si přísahám, že svoje tělo nikdy nenechám zpustnout tak, abych nedosáhla ani tam. Když paní nutí sestřičku, aby jí našla klacík v kabelce a hořekuje, že by potřebovala tak o půl metru delší ruce, už se fakt musím dusit peřinou abych nevyprskla smíchy na celý pokoj. Zachovávám ale přátelský tón a paní odpovídám: "Půl metru? Nebylo by to trošku moc?" Abych to uvedla na pravou míru, nejde tak docela o "klacík", jako o čínskou hůlku na jídlo.

Pátek:
Probudilo mě strašlivé sakrování a nadávání z koupelny. Klacík byl pravděpodobně zlomen.
Už vím, jak se paní seznámila s manželem, že v jejím rodném domě na Moravě straší a jaké má potíže s tetičkou z Litoměřic.
Taky jsem si všimla, jak je nemocniční jídlo hnusné, což je nesporné znamení, že už je mi docela dobře :).



Žádné komentáře:

Okomentovat