pondělí 2. května 2016

Droga je cesta nebo cesta je droga?

Ve vlaku do Humenného se tentokrát nic speciálního nedělo, až na to, že v něm byla hrozná zima a mě nenapadlo si vzít deku ani spacák a taky že jsem si cestou četla Freuda a zdály se mi z toho ošklivé sny. Taky s námi v kupé seděla jedna paní, co vydávala zvuky jako tuberák a tak jsem zaklínala svou imunitu, aby dobře sloužila. Cestující se pořád měnili. Jenom jedna slečna se mnou jela až do Katowic a vyprávěla mi různé historky o tomhle nočním spoji, které jsem znala taky (hledání hlav sebevrahů, požáry v Bohumíně a zpoždění nad tři hodiny jsou na tomhle spoji evidentně tradicí). Tentokrát jsme ale přijeli zcela na čas, 7:11 Warsawa Wschodnia.


Na rozdíl od většiny našich výletů s Annou, které se obvykle nějakým způsobem zvrhnou v boj o přežití, si tenhle víkend užíváme hlavně gurmánsky. Po procházce parkem a návštěvě muzea varšavských neonů jdeme na oběd do samoobsluhy na pravé polské pierogi.


Pak pokračujeme srandovním nově postaveným starým městem a dáváme pauzu v kavárně/antikvariátu pojmenované podle Hrabalova románu Czuły Barbarzyńca. Kujeme plány na další horské výpravy (na podzim musíme dát konečně společné Tatry, vypadá to na sraz na Rysech) a protože na rozdíl od Prahy je ve Varšavě pořád zima a šedivo, odměňujeme se za všechny společně vyšlapané kopce geniálním dortem v kavárně proti univerzitě. (Představte si nešizené čokoládové brownie, natřené krémem co chutná jako Jesenka a na tom čerstvé truskawki i borówki! Přesně to, co si vždycky v horách představujete, že si doma po návratu dáte, jenže pak přijedete do bytu s prázdnou lednicí, uvaříte si poslední zbylou čínskou polívku a jdete spát.)


Večer jsme zakončily Machulského romantickou komedií Ile waży koń trojański?, kterou řadím na seznam optimistických filmů, na které se můžete koukat klidně pořád dokola. Přes nostalgický nádech kulis z dob reálného socialismu totiž film, na rozdíl od českých laskavých komedií, nerelativizuje dobro a zlo. Naopak kolikrát tne do živého.
Žeru scénu, kdy bývalý Zosin manžel machruje před vyděšenými švédskými investory historkou, jak při cestě do Švédska vydělal nahlášením falešné krádeže auta. Tím přijde o šanci na další pochybný kšeft s pozemkem pro stavbu IKEA. Mám pocit, že spousta Čechů by bohužel  i dnes považovala podobnou historku za husarský kousek, hodný obdivu a Dareka za jeho vekslácké schopnosti ještě ocenila. Stejně, jako "slušné Čechy" nechalo chladnými odhalení Panama Papers, zatímco jako ohrožení svých materiálních jistot vnímají pořád hlavně uprchlíky a lidi závislé na státní podpoře.
Prolhaný a podvádějící Darek je jednoznačně negativní postava, na rozdíl od relativizujících obrazů vztahů v českých filmech, které dávají zprávu spíš o tom, že jsme přece všichni trochu kradli a lhát partnerovi je normální součást života, takže se můžeme takhle společně poplácat po zádech, spiklenecky na sebe mrknout a říct si, že všechno dobrý. Nelze samozřejmě generalizovat nakolik Machulského film odráží postoje polské společnosti. Bohužel mám pocit, že obliba Hřebejkových nebo Vieweghových příběhů odráží stav společnosti české.


V neděli jsme s Annou vyrazily do proslulého Muzea Varšavského povstání. Před muzeem je fronta na cca hodinu. Stojí to ale za to. Je tu k vidění opravdu propracovaná expozice. Nahrané příběhy pamětníků můžete poslouchat z telefonů, sledovat několik dokumentárních filmů, proběhnout se realistickým varšavským kanálem, cestou sbírat události každého dne povstání na lístcích trhacího kalendáře, tisknout letáky vyzývající k boji na autentickém stroji. Zaznamenaná svědectví pamětníků jsou zpracována rozličnými způsoby, tak aby zprostředkovaly opravdu intenzivní a autentický zážitek.
3D promítání přeletu nad ruinami města (moje první 3D kino v životě) mi nápadně připomíná páteční záběry z Aleppa s kusy mrtvol a brečícím reportérem.
Po čtyřech hodinách v muzeu už zoufale volám: "Už žádné další mrtvé děti! Už žádné další copaté holčičky pohřbené v ruinách! (Místo nich vidím obličeje dětí, co po mě ještě nedávno lezly v Idomeni.) Už žádné další příběhy napsané životem! Už žádné další opravdové emoce!"
Ještě před pár lety mi připadalo fajn, vrtat se v minulosti. Fascinovaly mě temné části historie. Fascinovala mne lidská vyprávění. Byl to pro mě zkamenělý svět vně mé reality, do kterého bylo možné podnikat objevné výpravy.
Teď mě ale často přepadá pocit, že temnoty je všude okolo až moc a je vůbec otázka, jestli má smysl snažit se každou tragickou smrt zaznamenat. Kdo postaví památník všem obětem současných bojů? A komu se nakonec ty památníky budou stavět a komu ne? Vrátila se mi myšlenka, kterou jsem napsala kdysi do seminárky o Místech paměti na Holocaust and Media u Dr. Blessing ve Vídni. S pomocí nových médií můžeme zaznamenávat smrt v GPS souřadnicích. Na rozdíl od reálné ulice, nemají data prostorové omezení, takže můžeme zaznamenat příběhy všech zapomenutých a vrátit je tak do historie. Co když to ale povede jenom k hlubšímu uvědomění, že žijeme vlastně na hřbitově?
Anna mi vyprávěla historku, jak za ní přijel spolužák z Německa. "Slyšel jsem, že je tu ve Varšavě nějaká ulice, kde Němci zabili asi 100 lidí. Rád bych tam třeba položil kytku." "Hm, tak to nevím, kterou přesně myslíš. To jsou tady v centru všechny."

Když je něco "vadný"znamená to "hezký"
Na pozdní oběd jsme se potkaly s další kamarádkou z Vídně, Martou. Finišuje zrovna přípravy na svatbu, a tak má nejvíc práce s vyšilující maminkou a mohla se k nám připojit až odpoledne. S Annou většinou mluvíme o složitějších tématech anglicky, abychom se vyhnuly zmatku způsobenému slovy, která máme v obou jazycích, ale v každém znamenají něco jiného. Marta ale anglicky nemluví a tak se zbytek dne bavíme česko-polsky a narážíme na další a další paradoxní spojení (Třeba že ve Warszawe mají "uadnou univerzitu"). Marta nám už do muzea volala, že si půjde napřed stoupnout do fronty na Manekina, proslulé varšavské palačinkárny. Když sem dorazíme, před restaurací je fronta na cca 45 minut, která přetrvává i když o hodinu a půl později odcházíme. Hosté vědí, že čekání stojí za to (stojí!). Fronty do Manekina mají i svou stránku na Facebooku.
Svátek práce se tu zkrátka dnes slaví hlavně postáváním (nikoli povstáváním) - ve frontě na volně otevřená muzea, ve frontě na dobrou restauraci a postáváním na demonstraci
Večer zakončujeme kafem a dalším skvělým dortem (na kterém není ani kousek těsta nebo něčeho co byste měli tendenci sníst napřed!) u warszavske Politechniky.


Jsem vděčná za to, že žiju ve světě, kde můžu v pátek večer nasednout do počongu Praha - Warsawa Wschodnia, ráno už se krmit ciesty a kout plány na další objevné výpravy, jako bych si jen skočila na kawę ke kamarádce odvedle a v pondělí ráno być w pracy jako by se nechumelilo. Varšava pro mě bude už navždycky městem luxusních dortů a čekání w kolejkach.
S Annou se doufám uvidíme zase cca za dva měsíce, kdy se bude přes Prahu vracet z Kyrgystánu. Jestli bude mít ještě trochu síly, chtěla bych ji vzít do Českého ráje. V září pomýšlíme s Annou na nějakou větší horskou expedici s kamarádkou, která je teď zrovna ve Francii. Jsou to ty chvíle, kdy se cítím opravdu jako "global citizen". Anna mi vypráví o své poslední pouti do Santiaga, ze které se vrátila před dvěma dny a u fotek pobřeží a hor už cítím, jak mě zaplavuje adrenalin. Marta se mě ptá na zážitky z Indie a taky jaké plánuju další cesty. Cesta se polsky řekne droga.
Známí se nás občas ptají, kde na všechny ty drogy bereme peníze. Faktycznie jich moc nemáme. Většinou spíme někde pod mostem nebo v lese a nebo si potřebné věci odpracujem.

Program Erasmus mě, kromě mezinárodní perspektivy, naučil dumbster divingu. Žádná ekologická zodpovědnost. Dřív bych na to byla asi moc "pintlich", jak říkávala naše babička. Jenže, když dostanete stipendium 350 EUR na měsíc a z toho 250 - 300 dáte za nejlevnější bydlení na koleji a chcete přežít a taky něco vidět, není co řešit. A taková je moje generace neomezených možností.



Mamy to bardzo zimny maj.

Žádné komentáře:

Okomentovat