Terapie skokem přes potok

Anna říkala, že když jedou jenom holky, je to vždycky dobrodružství. Je fakt, že ve smíšených skupinách se tak často nestává, že se zakecáte u kafíčka na několik hodin a na cestu vyrazíte trochu se zpožděním. Navíc jsem trochu podcenila, že měřítko Aniny mapy polské části Beskyd bylo trochu jiné než česká KČT že na ní některé cesty úplně chybí.
No a shodou všech těch okolností se stalo, že v době setmění jsme byly ještě dobré dvě hodiny skoků přes potok od chaty, kde jsme se kvůli špatné předpovědi rozhodly přespat. Ve skutečnosti kdyby bylo na mě, uložily bychom se pod převis o několik kilometrů blíž, byla mi totiž hrozná zima a protože skoro celá cesta vedla prakticky potokem, do bot už mi dávno nateklo. V tom sněho a mrazu se mi nechtělo věřit, že bude v noci opravdu pršet a byla jsem přesvědčená, že se závějemi plahočíme zbytečně.

Hop a skok a přes potok

Anna ale byla jiného názoru a jak se ráno ukázalo, měla pravdu. Nedávno se vrátila z Camino de Santiago a povídala mi o potížích s kamarádkou, se kterou se na cestu vypravila. Někteří lidé se v určitých krizových situacích zaseknou a stojí. My naštěstí obě patříme k těm, co prostě jdou dál. Sice jsem při každém dalším proboření do vody pod sněhem vykřikovala nadávky ve všech jazycích, které s Annou sdílíme (česky, anglicky, německy, polsky zatím nadávat neumím a Anna je skautka a nemluví sprostě, takže zatím nebyla příležitost se to naučit), ale i když si brblám pod fousy něco o tom, že jsem dávno mohla mít nohy v suchých ponožkách a ve spacáku, pokračujeme v noční cestě. V jednu chvíli vidíme mihotání ohně a slyšíme cinkání rolniček. Zní to jako by za závějí sedělo u ohně všech dvanáct měsíčků. Když vyběhneme na návěj vidíme, že noční tmou se po vedlejší cestě řítí saně se dvěma zapřaženými valachy a hořící pochodní vpředu. Během chvilky jsou z dohledu a my jsme zase ve tmě samy.

Měsíček nám trochu svítil na cestu

Měsíc svítí tak silně, že když jeho světlo zahlídnu prosvítat za stromy, popadne mě mylná naděje, že už by to mohla být chata. Připadám si trochu jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Cesta není prošlapaná, značky jsou dost často pod sněhem a v temném lese se řídím hlavně intuicí. Nakonec se však před námi v mlze objeví chata a za ní dřevěný kostelíček. Je ovšem úplně zhasnutá, tichá a prázdná. "To není možný," říká Anna. "Dívala jsem se na jejich webové stránky a psali tam že mají otevřeno." Rozhlížíme se po okolí. Minimálně je tu polorozpadlý chlívek, do kterého bychom mohly vlézt, takže se uklidňujeme, že máme aspoň střechu. Na dveřích staré zavřené chaty je telefonní číslo. Anna tam volá a po chvilce přichází s rozzářeným úsměvem. Přesvědčila paní v telefonu, že nám chatu přijde otevřít a i když je zavřeno, nechá nás uvnitř přespat. Ve starém, dřevem obloženém pokojíku mi to připadá jako v nebi. Na vařiči si vaříme večeři.

Nejluxusnější horská večeře: Kuskus s olivami, sušenými rajčaty, feta sýrem a avokádem

Než jsme se uložily, paní nám ještě donesla termosku s čajem a koláče s omlouvou, že v chatě není zatopeno. Nikdo sem prý nechodí. Hotový ráj.
Tyhle chvíle mě učí nechávat život plynout. Nesnažit se některé věci vyřešit předčasně, protože nakonec je stejně všechno jinak. A pokud nemáte přehnaná očekávání, většinou se všechno na dobré obrátí.

Druhý den ráno se budíme do lijáku jako hrom a já blahořečím Anně, že jsme nezůstaly pod chabým převisem. Vaříme vločky s oříšky a rozinkami na zahřátí a vyrážíme. Neděle byla hodně drsná. Pršelo od rána až do samého večera. Já jsem měla krizi dopoledne. Do úplně mokrých bot, které mi samozřejmě ve vymrzlé chatě neuschnuly, jsem zvolila starou dobrou metodu igeliťáky. (Díky bohu, že jsem aspoň dva měla, na zbytek věcí už mám hezké látkové pytlíky a balení do igelitu jsem brala jako znouzectnost.) Leje a leje a leje. Mám mokré úplně všechno, švy u bundy už nejsou co bývaly a před námi je minimálně 20 Km v rozbředlém sněhu, do kterého se boříme po kolena. Tohle by skoro žádnej z mých kamarádů nedělal, napadá mě. Jenže vzhledem k tomu, že jsme uprostřed lesa a do pondělka večer potřebujem být v dostupnosti vlaku, celkem nám nezbývá nic jinýho než prostě jít.

"It´s so beautiful" Anna si fotí jezírko v lese, které vypadá jako louže močůvky za kravínem. Jestli existuje něco jako šílenství ze zimy, právě se to u ní projevilo.

Moje krize trvá až na českou hranici, kde si v nádherné autobusové zastávce - první místo, kde se můžu vysmrkat, aniž by kapesník byl na ždímání dřív než ho vůbec zvednu k obličeji. Vaříme polévku od mistra Yum Yuma, kterou jsem prozřetelně koupila a Anna se diví. Prý už si myslela, že jí to vůbec nechutná, ale už dlouho nic tak dobrýho nejedla! Potom ještě dáváme halvu a od té chvíle se mi jde lehce, jak do tanečních.

Když se škrábeme na hřeben u chaty Gírová, kam už jsem prozřetelně radši zavolala, padá krize naopak na Annu. Samozřejmě se zase nějak stalo, že jdeme za tmy a mlhy a protože chata pořád nikde, napadají nás různé věci, jako že jsme ji mohly minout. Ale nakonec se přece jen noří ze tmy jako zázrak...

A pak už to jde všechno jak má. Čaj se slivovicí pro mě, bez slivovice pro Annu, protože v Polsku skauti nepijou. Boty na topení. Jedinej koho bych mohla pohoršit svým zjevem v poloprůhledných merinových podvlíkačkách, poslední suché věci, co mi zůstala na spodní část těla, je podívínský chatař, takže to plánuju risknout. A ráno vstáváme do úplně jinýho světa. Kopce po kterých jsem v sobotu ráno kráčela v závěji jsou holé. Za tři dny jsme vystřídaly tři různá roční období.

Kafíčko na chatě Polanka

Kočičky a sluníčko

Stalo se to nebo se nám to jenom zdálo?